Tereza Hadrbolcova. Powered by Blogger.

Take a pen and write this down

Dear someone,
I am sending you a letter.

Some of you may already know it but in case you don't, nice to meet you, you are about to find out something new about me.
I'm probably the type of person whose soul still lives in the past, partly. It sounds really weird, right? But what I mean is that it's not very usual to send letters to communicate with your friends or family nowadays. Right now, people just send text messages and don't really appreciate it that much. But that's different when I'm waiting for a letter and sending one back to my friends, family or whoever. Please don't get me wrong. I'm still communicating with other people like everyone else does, by phone haha. But why not to do something different sometimes? Don't tell me you wouldn't enjoy reading a letter written by your friend who's telling you all the funny/interesting stories that happened. I'm not talking about formal letters of course. But it's only up to you if you like it or not. I know there are probably thousands of you who simply don't like sending letters and I truly understand it. Yes, it takes more time, yes you have to invest some money in it, yes it's easier to send it over text message or say it..but on the other hand, that's the magic of letters because you know the other person put some effort in it. But I'm not here to force you to start writing straight away after you read this. I just wanted to share with you something I like and appreciate so much.
// Mnozí z Vás to už určitě víte a ten kdo ne, tak Vás ráda poznávám! Právě se o mně chystáte dozvědět novou informaci. 
Nejsem si jistá, ale řekla bych, že část mojí duše stále žije někde v minulosti. Vím, zní to opravdu divně. Nicméně na dnešní dobu (obzvlášť v mojí generaci a mladší) není moc obvyklé, aby člověk komunikoval se s vými přáteli, rodinou,.. pomocí dopisů. Teď lidé pošlou textovou zprávu a tím to hasne. Ale s dopisy je to jiné, těch si člověk dokáže opravdu vážit. Prosím, neberte to tak, že jsem nějaký odpůrce a myslím to zle. Samozřejmě že píšu zprávy přes telefon jako každý druhý. Bez toho už se člověk těžko obejde. Myslím to tak, že je dobré někdy udělat něco jiného, než je člověk běžný dělat. Neříkejte mi, že byste si neužili číst dopis od vašeho kamaráda, který vám bude psát o jeho zážitcích a vtipných historkách. Samozřejmě nemluvím o úředních dopisech. Ale rozhodně chápu, že posílání dopisů nemusí být váš šálek čaje. Vím,  zabere to spoustu času.. člověk do toho musí něco investovat.. je jednoduší to napsat na telefon nebo říct. A já tu přeci nejsem od toho, abych Vás k něčemu přemlouvala. Jen jsem se s vámi chtěla podělit o něco, co čas od času vyplňuje mou volnou chvilku a čeho si opravdu dokážu vážit. 

 I was used to receive letters and postcards since I was little. Simply because I was born in a time when phones were not that upgraded like they are now when you can usually find a way to send everything for free and also you are able to write a text message in a second. Long time ago when I got my first phone (the old good Nokia phone hehe), I had to spend several minutes to even type everything and find the right letter on the keyboard. Funny to imagine if I tell this to my younger sister she wouldn't be able to understand a single word I would tell her about "struggles" with our old phones. But that's how world goes on. Well, I slightly jumped into another topic, sorry. Back to receiving letters. As a kid I was going to summer camps and my family used to send me postcards just to make my days better (you know, being far from home for like a week was a big deal for kids). I also received a lot of letters or postcards from my classmates during primary school when we were all in different places for summer holiday. And also some birthday cards and so on. It was just accompanying me throughout my life and so I don't find it weird to send travel postcards or letters right now.
// Byla jsem zvyklá dostávat dopisy, už když jsem byla malá. Možná na to má i dopad to, že jsem se narodila v době, kdy mobilní telefony byly na svých začátcích a člověk nemohl jen tak poslat nějakou zprávu zadarmo, natož fotky. Před dlouhou dobou, kdy jsem dostala svůj první telefon (ta stará dobrá Nokie hehe), musela jsem strávit několik minut nad tím, než jsem vůbec našla to správné písmenko na klávesnici. Je vtipné si představit, kdybych tohle měla vysvětlit mojí malé ségře. Ale to je život a vývoj moderní techniky, který jde stále a stále vzhůru. Trochu jsem přeskočila k jinému tématu. Zpátky k dopisům. Jako dítě jsem jezdila na letní tábory a moje rodina mi obvykle posílala pohledy, abych se měla lépe. Také jsem občas dostala pohled od mých spolužáků, když jsme každý byl na jiném místě během prázdnin, nějaká narozeninová přání, atd. Zkrátka a dobře mě tento způsob komunikace tak nějak provází celým životem, tudíž mi to teď nejpřijde divné. 
I must say that I'm really glad I kinda developed this hobby because I have boxes full of so much memories which I will keep as long as I am able to. I can simply have a moment and look through all postcards/letters collected and remember so many things. I have real, tangible memories of people who are not longer in my life, of people I didn't have a chance to say the last goodbye but they will stay forever in my heart and I can forever read things they sent me. When I think about it, you don't have to spend so much time scrolling dwon to find a text from a particular person when you want to remind yourself of something (well, I know sometimes you don't have another chance), you simply find the one letter and you have it. Sorry, I just think it's amazing to have also memories like this which no one can take away from you and how something small can mean a lot to you. I hope there's at least one person who understands my feelings right now. :D
// Musím říct, že jsem opravdu ráda, že jsem si na psaní dopisů tak nějak zvykla, protože momentálně mám pár zaplněných krabic, které v sobě mají tolik cenných věcí a vzpomínek, které mi nikdo nikdy nevezme. Když má člověk občas náladu, může si toho tolik prohlédnout a zavzpomínat na spoustu událostí a “dávných” let. Jednoduše se stačí podívat a něco si přečist bez toho, aniž bych listovala telefonem a hledala nějakou zprávu (jistě, většinou nemáme jinou možnost, ale jde jen o ten princip). Omlouvám se, že jsem se tu tak rozbásnila. Jen mi přijde neskutečné, jak někdy tak málo může znamenat tak moc. Snad je tu teď alespoň někdo, kdo ví, o čem mluvím. 

I hope you enjoyed my blogpost. Have a great weekend! 
// Snad jste si užili tento článek. Krásný víkend všem!

With love, T. x

No comments